Týden v hajzlu

16. ledna 2017 v 0:13 | Poshuk
Uf! Napsala jsem sotva první článek a už je nezvládám psát pravidelně. No nic, pokusím se předešlý týden rozepsat z paměti, pěkně chronologicky. A že bude co číst, protože je to jízda z naprostého vrcholu až na samé dno.

Čtvrtek 5. ledna

9.15

Včera už jsem se neozvala. Zapíchla jsem to v sedm v posteli u rozhovorů a pak najednou usnula. Probudila mě až máma o půl šesté, že v kolik vstávám do školy. Dneska doufám, že ve škole nebudu mít moc jatka. Jsem zvědavá na třídní.

Jo, a včera jsem zas zvracela. Přežrala jsem se dvojitou porcí rizota a pak už to nešlo udržet uvnitř. Jinak se s jídlem furt relativně držím.

zpětně

Ve škole nakonec v poho. Večer jsem si domluvila víkend u babičky, tak se pokusím na vesnici trochu zrelaxovat. A potřebuju se přeobjednat na psychiatrii, protože v úterý kvůli absenci nemůžu!!!

Pátek, sobota a neděle 6., 7. a 8. ledna

Ve škole nic zvláštního, odpoledne jsem se rozhodla vydat rovnou po vyučování k fotografovi, abych nafotila dokladovky na čipovku na bus a do nové práce, JENOMŽE jsem to trochu prosrala. Jakože trochu dost.

Jako první jsem si říkala (a teď už si moc nevzpomínám proč), že prvně odjedu domů a pak si pěkně zajedu zpátky do města, nafotím se na doklady a zajdu pro knížky do knihovny. NICMÉNĚ -- dorazila jsem tam, kam jsem měla, zašla jsem za fotografem a ten, že prý paní, co to fotí, onemocněla, ALE že hned zavolá manželce (která sídlí na druhé straně města a fotí naprosto příšerně), aby mě odfotila tam. Tak jsem zpanikařila, odkývala mu to, ale k paní manželce už jsem nedorazila. Místo toho jsem teda s taškou k babičce a igelitkou na knížky vyrazila znovu k autobusu a platila další peníze, abych se svezla do knihovny.

Tam jsem řádně vystoupila, zašla si do knihovny, byla svědkem zděšení paní knihovnice, že tu mám 200korunový poplatek a dvě nevrácené knížky, a klidně jí sdělila, že knihy jsou doma a že bych ten dluh teda chtěla vyrovnat. Takže jsem ho vyrovnala, přišla k ní s úlovkama, které si chci půjčit na doma a ona povídá, že si nové knihy půjčovat nemůžu, dokud nevrátím ty staré. Protože už je mám půjčené něco málo přes rok. Zakryla jsem svoje zklamání a rychle se odšourala směrem k vlaku na venkov. Představy, že celý následující víkend strávím v obležení knihami o psychologii, etice, historii a marketingu se rozplynuly jako ten cigaretový kouř, který jsem za sebou zanechávala, zatímco jsem přecházela k perónu na našem milém nádraží.

Nakonec ale víkend přece jenom proběhl dobře. Vlastně asi víc než dobře.

Vedu si škálu nálad -- 0 je průměr, pětka veselí, desítka šílenství, a pak to klesá zase dolů, k mínus pětce a mínus desítce, což už je deprese těžká jak dvousetkilové závaží.

Ve čtvrtek i v pátek jsem zůstávala na pětce. V sobotu a neděli jsem naskočila na desítku. A gradovalo to dál.

Pondělí 9. ledna

Třetí desítka v řadě. Jsem euforická, nadšená, neskutečně soustředěná a rozjíždím první velkoplány na všechno, co existuje. Začínám si zjišťovat, jak by bylo náročné, kdybych chtěla sehnat peníze na celodenní centrum pro pacienty s autismem. Napadají mě plány začít dělat dobrovolnici (už tak třeba poosmisté). Přemítám nad tím, čím spasím svět tentokrát. Strávím 7 hodin čistého času vypisováním z knih o psychologii. Téměř nespím a cítím se, jako bych se vznášela.

Úterý 10. ledna

Stoupá to pořád výš a výš. Zapisuju do deníčku čtvrtou desítku a suverénně vyhrávám poslechovou olympiádu v angličtině. Úroveň poslechu -- CAE, 13 bodů ze 14, nejlepší výsledek ze školy a všichni mi gratulují k úspěchu. Simultánně vybuchuju smíchy na cokoliv, kdykoliv někdo něco řekne. Nedokážu svoje emoce udržet na uzdě a smíchy si uprostřed školy třeba suverénně lehám na zem. Ostatní si mě fotí a natáčejí na video. Vypadám jako maniak. Odpoledne pokračuju v hyperfokusu. Dál zapisuju psychologii, cítím návaly euforie a mám pocit, jako by mi někdo do pití nasypal pervitin. Večer se rozhodnu, že spánek nepotřebuju a že to zvládnu nonstop. Jím jako hovado. Usínám někdy k ránu.

Středa 11. ledna

Zaspávám školu a budím se v poledne. Jsem zmatená a dezorientovaná, ale nálada je někde na průměrné nule. Kamufluju svůj jakože příchod ze školy, aby brácha ani rodiče nic nepoznali. Snědla bych KONĚ.

Kolem pěti večer si začínám postupně uvědomovat, co za škody jsem napáchala. Přehrávám si poslední dny a hledím na ně jako z jiříkova vidění. Neodeslala jsem potřebné smlouvy, pořád jsem se nenafotila na doklady a nepřeobjednala se na psychiatrii, ale přesto jsem byla high jako svině a nic z toho mi absolutně nevadilo. Popadá mě zoufalství, cítím se jako pošuk a propukám v pláč.

Zbytek dne strávím v posteli, na zemi nebo pod stolem. Ve tmě a se sluchátkama na uších. Snažím se předstírat svoji neexistenci. Snažím se vyrovnat s depresí. Snažím se ten den prostě přežít. Rozpláču se ten den ještě nesčetněkrát.

Čtvrtek 12. ledna

Ve škole jsem nesvá a nevím moc, jak se chovat. Vyspala jsem se dobře, ale jen co po hodině vyjdu na chodbu, přepadá mě úzkost. Běžím ke skříňkám a snažím se uklidnit. Dám si v duchu facku a ze všech sil se přesvědčuju, že se vůbec nic neděje. Že mě nikdo nesleduje, a že jsem každému u prdele. Po chvíli se dostávám do klidu a můžu jít zpátky do třídy. Ještě tu přestávku se přeobjednám na psychiatrii. Zašlo to všechno až moc daleko.

Odpoledne pokračuje deprese. Přestávám být soustředěná a najíždím do módu nečinnosti. Cítím bolestné prázdno a nicotu. Jsem na všechno sama a nejradši bych nebyla.

Pokračování zítra. (Spoiler: bude hůř, brace yourselves).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama