Týden v hajzlu

Pondělí v 0:13 | Poshuk
Uf! Napsala jsem sotva první článek a už je nezvládám psát pravidelně. No nic, pokusím se předešlý týden rozepsat z paměti, pěkně chronologicky. A že bude co číst, protože je to jízda z naprostého vrcholu až na samé dno.

Čtvrtek 5. ledna

9.15

Včera už jsem se neozvala. Zapíchla jsem to v sedm v posteli u rozhovorů a pak najednou usnula. Probudila mě až máma o půl šesté, že v kolik vstávám do školy. Dneska doufám, že ve škole nebudu mít moc jatka. Jsem zvědavá na třídní.

Jo, a včera jsem zas zvracela. Přežrala jsem se dvojitou porcí rizota a pak už to nešlo udržet uvnitř. Jinak se s jídlem furt relativně držím.

zpětně

Ve škole nakonec v poho. Večer jsem si domluvila víkend u babičky, tak se pokusím na vesnici trochu zrelaxovat. A potřebuju se přeobjednat na psychiatrii, protože v úterý kvůli absenci nemůžu!!!

Pátek, sobota a neděle 6., 7. a 8. ledna

Ve škole nic zvláštního, odpoledne jsem se rozhodla vydat rovnou po vyučování k fotografovi, abych nafotila dokladovky na čipovku na bus a do nové práce, JENOMŽE jsem to trochu prosrala. Jakože trochu dost.

Jako první jsem si říkala (a teď už si moc nevzpomínám proč), že prvně odjedu domů a pak si pěkně zajedu zpátky do města, nafotím se na doklady a zajdu pro knížky do knihovny. NICMÉNĚ -- dorazila jsem tam, kam jsem měla, zašla jsem za fotografem a ten, že prý paní, co to fotí, onemocněla, ALE že hned zavolá manželce (která sídlí na druhé straně města a fotí naprosto příšerně), aby mě odfotila tam. Tak jsem zpanikařila, odkývala mu to, ale k paní manželce už jsem nedorazila. Místo toho jsem teda s taškou k babičce a igelitkou na knížky vyrazila znovu k autobusu a platila další peníze, abych se svezla do knihovny.

Tam jsem řádně vystoupila, zašla si do knihovny, byla svědkem zděšení paní knihovnice, že tu mám 200korunový poplatek a dvě nevrácené knížky, a klidně jí sdělila, že knihy jsou doma a že bych ten dluh teda chtěla vyrovnat. Takže jsem ho vyrovnala, přišla k ní s úlovkama, které si chci půjčit na doma a ona povídá, že si nové knihy půjčovat nemůžu, dokud nevrátím ty staré. Protože už je mám půjčené něco málo přes rok. Zakryla jsem svoje zklamání a rychle se odšourala směrem k vlaku na venkov. Představy, že celý následující víkend strávím v obležení knihami o psychologii, etice, historii a marketingu se rozplynuly jako ten cigaretový kouř, který jsem za sebou zanechávala, zatímco jsem přecházela k perónu na našem milém nádraží.

Nakonec ale víkend přece jenom proběhl dobře. Vlastně asi víc než dobře.

Vedu si škálu nálad -- 0 je průměr, pětka veselí, desítka šílenství, a pak to klesá zase dolů, k mínus pětce a mínus desítce, což už je deprese těžká jak dvousetkilové závaží.

Ve čtvrtek i v pátek jsem zůstávala na pětce. V sobotu a neděli jsem naskočila na desítku. A gradovalo to dál.

Pondělí 9. ledna

Třetí desítka v řadě. Jsem euforická, nadšená, neskutečně soustředěná a rozjíždím první velkoplány na všechno, co existuje. Začínám si zjišťovat, jak by bylo náročné, kdybych chtěla sehnat peníze na celodenní centrum pro pacienty s autismem. Napadají mě plány začít dělat dobrovolnici (už tak třeba poosmisté). Přemítám nad tím, čím spasím svět tentokrát. Strávím 7 hodin čistého času vypisováním z knih o psychologii. Téměř nespím a cítím se, jako bych se vznášela.

Úterý 10. ledna

Stoupá to pořád výš a výš. Zapisuju do deníčku čtvrtou desítku a suverénně vyhrávám poslechovou olympiádu v angličtině. Úroveň poslechu -- CAE, 13 bodů ze 14, nejlepší výsledek ze školy a všichni mi gratulují k úspěchu. Simultánně vybuchuju smíchy na cokoliv, kdykoliv někdo něco řekne. Nedokážu svoje emoce udržet na uzdě a smíchy si uprostřed školy třeba suverénně lehám na zem. Ostatní si mě fotí a natáčejí na video. Vypadám jako maniak. Odpoledne pokračuju v hyperfokusu. Dál zapisuju psychologii, cítím návaly euforie a mám pocit, jako by mi někdo do pití nasypal pervitin. Večer se rozhodnu, že spánek nepotřebuju a že to zvládnu nonstop. Jím jako hovado. Usínám někdy k ránu.

Středa 11. ledna

Zaspávám školu a budím se v poledne. Jsem zmatená a dezorientovaná, ale nálada je někde na průměrné nule. Kamufluju svůj jakože příchod ze školy, aby brácha ani rodiče nic nepoznali. Snědla bych KONĚ.

Kolem pěti večer si začínám postupně uvědomovat, co za škody jsem napáchala. Přehrávám si poslední dny a hledím na ně jako z jiříkova vidění. Neodeslala jsem potřebné smlouvy, pořád jsem se nenafotila na doklady a nepřeobjednala se na psychiatrii, ale přesto jsem byla high jako svině a nic z toho mi absolutně nevadilo. Popadá mě zoufalství, cítím se jako pošuk a propukám v pláč.

Zbytek dne strávím v posteli, na zemi nebo pod stolem. Ve tmě a se sluchátkama na uších. Snažím se předstírat svoji neexistenci. Snažím se vyrovnat s depresí. Snažím se ten den prostě přežít. Rozpláču se ten den ještě nesčetněkrát.

Čtvrtek 12. ledna

Ve škole jsem nesvá a nevím moc, jak se chovat. Vyspala jsem se dobře, ale jen co po hodině vyjdu na chodbu, přepadá mě úzkost. Běžím ke skříňkám a snažím se uklidnit. Dám si v duchu facku a ze všech sil se přesvědčuju, že se vůbec nic neděje. Že mě nikdo nesleduje, a že jsem každému u prdele. Po chvíli se dostávám do klidu a můžu jít zpátky do třídy. Ještě tu přestávku se přeobjednám na psychiatrii. Zašlo to všechno až moc daleko.

Odpoledne pokračuje deprese. Přestávám být soustředěná a najíždím do módu nečinnosti. Cítím bolestné prázdno a nicotu. Jsem na všechno sama a nejradši bych nebyla.

Pokračování zítra. (Spoiler: bude hůř, brace yourselves).
 

Ještě víc psycho, než jsme doufali

4. ledna 2017 v 12:57 | Poshuk
4. ledna 2016

12.30

Tak dneska jsem byla poprvé na psychoterapii. Abych se nezapřela, přišla jsem rovnou o deset minut později (protože kdo moh tušit, že psychologická klinika sídlí mimo hlavní sídlo nemocnice v budově magnetické rezonance, žejo), ale s pošukama jako já už má paní psycholožka zjevně zkušeností dost, takže hrála profesionálku.

Na začátku proběhly ty klasické seznamovací formálnosti, řekla jsem jí pár věcí o sobě a na otázku, s čím jsem přišla, jsem odpověděla, že se potřebuju vyrovnat sama se sebou. Dostala sice doporučenku od mojí psychiatričky, ale vzhledem k protahovačkám se systémem a tudíž tomu, že už byla dva měsíce stará (tzn. ještě z období, kdy jsem měla svoje nejvíc špatné depky a rodiče se počtvrté rozhodli, že se rozvedou), bylo třeba info trochu aktualizovat. Takže ne, rodiče už se zas rozvádět nebudou. Bohudík, bohužel.

Myslela jsem, že budu mít docela problém udržet pláč, ale měsíce trénování asi udělaly svoje, takže mě to po čase přešlo. Prozradila jsem jí svoje experimentování s jídlem, načrtla něco o svých meltdownech a dostala dotazník na depresi. Tam prý vyšlo, že tam trochu je (jen trochu proto, že od konce listopadu se mi podařilo najet na normální mód), a dostala jsem nějaký obecný screening psychických poruch. Teda, aspoň myslím, protože jsem tam poznala pár otázek na psychopatologii. Výsledky byly jen emoční labilita, pocity méněcennosti a tohle kolísání sebevědomí, takže nic, co bych předtím nevěděla. Pak taky velká extroverze, fixace na lidi a z toho plynoucí choleričnost. Jakožto temperament.

Taky jsem jí měla nakreslit postavu. Začala jsem kreslit kluka, velká hlava, ledabyle nakreslené tělo a obecně docela malá postavička, vzhledem k tomu, jak byl ten arch velký. Oči jsem nakreslila docela srdečné, pusu jsem chtěla nejprve přeskočit (anebo nakreslit smutňocha), ale pak mě vyděsil možný význam, a tak jsem mu nahodila úsměv. Raději. Prý "nakresli je jak nejlíp umíš", to jo. Takže chaotičnost, ledabylost, sklony věci odfláknout a nesystematický postup mi trochu potvrdil diagnózu ADHD. Nicméně usoudily jsme, že je klukovi okolo čtrnácti.

Zajímavostí by pro vás mělo být, že jako první člověk podvědomě vždy maluje pohlaví sobě vlastní, neboť jde o sebeprojekci.

Druhou zajímavostí by pro vás mělo být, že mám bráchu.

A je mu čtrnáct.

Pak jsem dostala za úkol nakreslit mu protifiguru. Takže holka -- opět velká hlava, tentokrát už jsem nakreslila i nějaké ty křivky, a nohy jsem musela napodruhé prodloužit, aby vypadala aspoň jakž takž zdravě. Pohlaví žena, odhadovaný věk dvacet let.

Třetí zajímavostí je -- a tady to začíná být děsivé --, že mi táhne na devatenáct.

No dobře. Prohodila jsem figury. Takže mi asi na ostatních záleží víc než na sobě. Případně, že se fixuju na svůj protějšek. Nejpřekvapivější pro mě ovšem bylo to, že z té kresby jasně vyplynulo, jak moc pro mě znamená brácha. Navíc byly obě kresby menší než by měly, takže jen další potvrzení mého mínusového sebevědomí.

Pak se mě paní Uhlík zeptala, jestli nechci přijednom i zjistit svoje IQ.

Tak proč ne, říkám jí, když údaje mám posledně ze 3. třídy na základce. Výsledek: 129. Zhodnocení po desíti letech: Zhoršení o čtyři body. Takzvaně. Abych zakryla svoje zklamání, začínám si namlouvat, že IQ asi fakt neměří celou inteligenci. Snad.

A pak jsem šla. Příště už se prý pustíme do něčeho konkrétnějšího. Další sezeníčko mám osmnáctého, takže hned den po psychiatričce. Kde jsem byla naposledy v listopadu! Už se nemůžu dočkat.

Do školy už jsem nešla. Původně jsem chtěla, ale pak jsem přišla domů a... všude bylo příliš podnětů na to, abych ztrácela čas ve škole. No co, ještě furt bilancuju na hraně.

Teď si jdu asi ze všeho nejdřív udělat oběd. Rodiče s bráchou přijdou až kolem tří, takže mám ještě dvě hodiny pro sebe. A protože jsem na dobré cestě za zdravým životem bez bulimie, nesmím se nechat ovládnout leností a zas to celé prosrat na čínské polívce a zelí z ledničky. Nebo tak něco. Ozvu se večer.

Pa.

Kam dál

Reklama