Prší

28. ledna 2017 v 17:33 | Poshuk
Pondělí 16. ledna

Ráno jsem přivítala spolknutím další polovičky Strattery (už třetí den po sobě) a pak chvátala do školy. Pamatuju si, že jsem byla docela rozjařená, povídala jsem si se Střapočem jako vždycky a vůbec, zažila už jsem horší dny. Ve škole jsem si ostatní pořád držela trochu dál od těla, ale v odpoledním vyučování jsme měli před děckama ze semináře zkušebně přednášet o našich zážitcích z Pražského studentského summitu, tak jsem se tím asi nějak hodila do pohody. Vím jenom, že mě sralo všechno a všichni. Například když jsem si byla načipovat oběd a někdo si ho čipoval přede mnou. Nebo když jsem šla za někým po chodbě. Nemusel nic udělat, prostě mě vytáčela jenom jeho existence.

Taky jsem se přeobjednala k psycholožce. Měla jsem totiž termín ve středu v poledne, ale to mám zrovna seminář, kde jsem to pořádně přepískla s absencí, tak jsem ji poprosila, ať to odložíme. Termín měla volný až další středu v 11.30, tak jsem na to ze zoufalství kývla.

Úterý 17. ledna

První Strattera v plné palbě, tj. 40 miligramů. O velké přestávce jsem ve škole věděla, že něco není jak má být. Začalo mi být hrozně zle a pořád jsem se odřezávala od lidí. Vzkázala jsem proto spolužačkám, ať jdou na tělák beze mě a učitelce vzkážou, že jsem šla zvracet. A jak jsem řekla, tak jsem udělala.

Na záchodě jsem strávila asi patnáct minut z přestávky a pak další minuty po zvonění. Chtěla jsem to totiž vyvrhnout o samotě, jenže tam nějaké krávy chodily dál ještě dlouho po začátku hodiny, takže jsem jenom seděla, čekala a hněv ve mně dál narůstal. Když už jsem měla prsty v krku a chystala se to KONEČNĚ vyloudit ven, přišlo na záchody další stádo slepic a po řádném vykonání potřeby si jako surikaty ještě slušných pár minut sušily ruce na fukaru. HALÓ, MŮŽU VÁM VYTRHAT VLASY?

No nic. Až jsem dokonala co jsem měla, vyšla jsem ze záchodků a sedla si do klubovny, kde bylo pár kluků, kteří na tělocviku necvičili. Pouštěla jsem si tam něco do mobilu, ale pak mi napsal Lukáš a z naší běžné rozepře jestli jsou deprese skutečné anebo jim dávám v hlavě moc prostoru jsem se rozbrečela a šla jsem to vydýchat na záchod. Pak to ale pokračovalo -- byla jsem nejenom agresivní a iritabilní jako doposoud, ale ani jsem nejedla, měla jsem strach z lidí, přepadaly mě úzkosti, simultánně jsem brečela po celý zbytek dne, od vyučování až do večera jsem měla zimnice a střídavě mi bušilo srdce, měla jsem zrychlený dech, přidaly se bludy a paranoia, dál jsem se odstrčila od lidí a když se mnou někdo mluvil, běhaly mi v hlavě představy, jak ho mlátím a on padá k zemi. Tady jsem si uvědomila, že začíná jít do tuhého a že to musím nutně začít řešit.

Středa 18. ledna

Strattera, 40 mg. Po nepřestávajících záchvatech úzkosti a sociální fobii jsem posbírala kousky odhodlání a o přestávce znovu vytočila číslo psycholožky, jestli bych nakonec nemohla přijít už dneska, protože jsem na tom hůř A TAKY JSEM SI UVĚDOMILA, ŽE ABSENCI UŽ MÁME STEJNĚ UZAVŘENOU. Měla už bohužel volno jenom v jedenáct (což znamená nejít na matiku, nepsat čtvrtletku a schytat tu horší a zákeřnější verzi), ale kývla jsem na to a šla.

Chvilku jsme si povídaly, diagnostikovala mi středně těžkou depresi a byla fakt moc příjemná. Prohlásila něco ve stylu, že tu sice mám napsanou poruchu přizpůsobení, ale že to spíš vidí na něco vážnějšího, chvilku listovala v sešitku duševních nemocí a pak ho odložila se slovy, že diagnostiku necháme na paní psychiatřičce. Doporučila mi, že si mám během depresí zkoušet aspoň něco malovat (protože jsem jí řekla, že mi to doecla pomáhá) a zakončila to se slovy, že pokud budu mít pocit, že se na mě ještě někdo dívá, je to jedině tím, že mi to moc sluší. <3 Díky!
 

Pád na hubu aneb Vítám tě, deprese

23. ledna 2017 v 12:39 | Poshuk
Pokračování předešlého shrnutí minulých dní. Po čtyřdenní pervitinové jízdě jsem spadla do deprese a začala mít mezi lidmi první sociální úzkosti.

Pátek 13. ledna

V 10.30 mířím k psycholožce. Vyprávím jí o posledním týdnu i předešlých dvou měsících a ona vyjádří podezření, že může jít o bipolární poruchu. Mám se hlídat. Předepisuje mi Stratteru (znovu), abych se dostala z deprese.

Zašla jsem s receptem do lékárny, konečně do práce odeslala podepsané smlouvy a šla pokračovat v letargii domů do postele.

Večer jsme měli velkou akci ze třídy. Po dlouhé době jsme se domluvili, všichni napříč osobnostmi a koníčky a skoro v plném počtu se sešli v jednom večerním baru. Samozřejmě jsem nedošla. A v nasranosti na sebe samou jsem k tomu všemu i přestala odpovídat kamarádům na esemesky, takže o mně někteří měli i strach.

V noci po chlastačce v baru pokračovali ti otrlejší jízdou v Tečkách, což bylo místní epicentrum noční zábavy všech millenials. Kamarádky mě dál svolávaly, a ve dvě ráno jsem dostala SMS i od Fuckboye. "Ty dnes nekalis?" Nice. Kdybych tehdá už dávno nespala, byla bych schopna se během půl hodiny dát do gala a přiběhnout k němu jak pes na vodítku.
Každopádně -- později mi moje bff (říkejme jí Zvíře) vylíčila, jak to s ním prý bylo. Po 2. hodině ráno za ní prý v baru přišel a zeptal se jí, jestli tu jsem i já. Na to mu ona odpověděla, že jsem tu být měla, ale neodpovídám jí na zprávy a že má o mě strach. On prý mávl rukou a řekl, že se o sebe umím postarat (KDE DÁVÁM MOZEK, KDYŽ S NĚKÝM RANDÍM???). Zvíře to nasralo a opáčila mu, že by o mě měl mít strach, a ne mě mít na párku. Fuckboy se jen usmíval a pak se od sebe odtrhli. Mooc pěkné.

Stejně jsem ráno musela brzo vstávat.

Sobota 14. ledna

Jeli jsme se Střapočem do vedlejšího města na setkáníčko mládežnických rad našeho kraje. Byla to sranda, nechce se mi moc vypisovat, zkrátka takové klasické politikaření. Zapomněla jsem si vzít první Stratteru, takže jsem na sebe byla naštvaná, ale řekla jsem si, že to doženu v poledne, když přijedeme domů.

Kolem půl jedenácté se mi stala docela zajímavá věc. Byli jsme si v kuchyňce dělat kafe, kolem mě bylo asi 6 dalších lidí a já chtěla položit svůj hrníček na kuchyňskou linku. Když jsem to udělala (a jsem přesvědčená, že sem ho položila!), měla jsem najednou zvláštní zatmění a pamatuju si až na moment, kdy se hrníček s obrovským rachotem roztříštil na podlaze. Mohlo to trvat nějaké tři vteřny, ale přísahám, že si z té doby nepamatuju ani nanosekundu. Strapoč mi pak se smíchem řekl, že jsem na ten hrníček celou dobu civěla a sledovala, jak se pomalu řítil k zemi.

Odpoledne jsem si vzala půlku tabletky a při dalším návalu deprese se přímo modlila, ať zabere co nejdřív.

Neděle 15. ledna

Záchvat vzteku, apatie, lowmood, prázdnota a nic. Další půlka Strattery, začala jsem cítit tu příjemnou otupující bolest hlavy jako ve svěráku a arytmii, kterou mi tyhle prášky způsobovaly vždycky. Naděje na zlepšení je nadosah!!!

A že bylo načase, protože jsem začala v nekonečnosti té prázdnoty zase uvažovat o tom, jak moc by mě ostatní postrádali, kdybych to prostě ukončila.

Týden v hajzlu

16. ledna 2017 v 0:13 | Poshuk
Uf! Napsala jsem sotva první článek a už je nezvládám psát pravidelně. No nic, pokusím se předešlý týden rozepsat z paměti, pěkně chronologicky. A že bude co číst, protože je to jízda z naprostého vrcholu až na samé dno.

Čtvrtek 5. ledna

9.15

Včera už jsem se neozvala. Zapíchla jsem to v sedm v posteli u rozhovorů a pak najednou usnula. Probudila mě až máma o půl šesté, že v kolik vstávám do školy. Dneska doufám, že ve škole nebudu mít moc jatka. Jsem zvědavá na třídní.

Jo, a včera jsem zas zvracela. Přežrala jsem se dvojitou porcí rizota a pak už to nešlo udržet uvnitř. Jinak se s jídlem furt relativně držím.

zpětně

Ve škole nakonec v poho. Večer jsem si domluvila víkend u babičky, tak se pokusím na vesnici trochu zrelaxovat. A potřebuju se přeobjednat na psychiatrii, protože v úterý kvůli absenci nemůžu!!!

Pátek, sobota a neděle 6., 7. a 8. ledna

Ve škole nic zvláštního, odpoledne jsem se rozhodla vydat rovnou po vyučování k fotografovi, abych nafotila dokladovky na čipovku na bus a do nové práce, JENOMŽE jsem to trochu prosrala. Jakože trochu dost.

Jako první jsem si říkala (a teď už si moc nevzpomínám proč), že prvně odjedu domů a pak si pěkně zajedu zpátky do města, nafotím se na doklady a zajdu pro knížky do knihovny. NICMÉNĚ -- dorazila jsem tam, kam jsem měla, zašla jsem za fotografem a ten, že prý paní, co to fotí, onemocněla, ALE že hned zavolá manželce (která sídlí na druhé straně města a fotí naprosto příšerně), aby mě odfotila tam. Tak jsem zpanikařila, odkývala mu to, ale k paní manželce už jsem nedorazila. Místo toho jsem teda s taškou k babičce a igelitkou na knížky vyrazila znovu k autobusu a platila další peníze, abych se svezla do knihovny.

Tam jsem řádně vystoupila, zašla si do knihovny, byla svědkem zděšení paní knihovnice, že tu mám 200korunový poplatek a dvě nevrácené knížky, a klidně jí sdělila, že knihy jsou doma a že bych ten dluh teda chtěla vyrovnat. Takže jsem ho vyrovnala, přišla k ní s úlovkama, které si chci půjčit na doma a ona povídá, že si nové knihy půjčovat nemůžu, dokud nevrátím ty staré. Protože už je mám půjčené něco málo přes rok. Zakryla jsem svoje zklamání a rychle se odšourala směrem k vlaku na venkov. Představy, že celý následující víkend strávím v obležení knihami o psychologii, etice, historii a marketingu se rozplynuly jako ten cigaretový kouř, který jsem za sebou zanechávala, zatímco jsem přecházela k perónu na našem milém nádraží.

Nakonec ale víkend přece jenom proběhl dobře. Vlastně asi víc než dobře.

Vedu si škálu nálad -- 0 je průměr, pětka veselí, desítka šílenství, a pak to klesá zase dolů, k mínus pětce a mínus desítce, což už je deprese těžká jak dvousetkilové závaží.

Ve čtvrtek i v pátek jsem zůstávala na pětce. V sobotu a neděli jsem naskočila na desítku. A gradovalo to dál.

Pondělí 9. ledna

Třetí desítka v řadě. Jsem euforická, nadšená, neskutečně soustředěná a rozjíždím první velkoplány na všechno, co existuje. Začínám si zjišťovat, jak by bylo náročné, kdybych chtěla sehnat peníze na celodenní centrum pro pacienty s autismem. Napadají mě plány začít dělat dobrovolnici (už tak třeba poosmisté). Přemítám nad tím, čím spasím svět tentokrát. Strávím 7 hodin čistého času vypisováním z knih o psychologii. Téměř nespím a cítím se, jako bych se vznášela.

Úterý 10. ledna

Stoupá to pořád výš a výš. Zapisuju do deníčku čtvrtou desítku a suverénně vyhrávám poslechovou olympiádu v angličtině. Úroveň poslechu -- CAE, 13 bodů ze 14, nejlepší výsledek ze školy a všichni mi gratulují k úspěchu. Simultánně vybuchuju smíchy na cokoliv, kdykoliv někdo něco řekne. Nedokážu svoje emoce udržet na uzdě a smíchy si uprostřed školy třeba suverénně lehám na zem. Ostatní si mě fotí a natáčejí na video. Vypadám jako maniak. Odpoledne pokračuju v hyperfokusu. Dál zapisuju psychologii, cítím návaly euforie a mám pocit, jako by mi někdo do pití nasypal pervitin. Večer se rozhodnu, že spánek nepotřebuju a že to zvládnu nonstop. Jím jako hovado. Usínám někdy k ránu.

Středa 11. ledna

Zaspávám školu a budím se v poledne. Jsem zmatená a dezorientovaná, ale nálada je někde na průměrné nule. Kamufluju svůj jakože příchod ze školy, aby brácha ani rodiče nic nepoznali. Snědla bych KONĚ.

Kolem pěti večer si začínám postupně uvědomovat, co za škody jsem napáchala. Přehrávám si poslední dny a hledím na ně jako z jiříkova vidění. Neodeslala jsem potřebné smlouvy, pořád jsem se nenafotila na doklady a nepřeobjednala se na psychiatrii, ale přesto jsem byla high jako svině a nic z toho mi absolutně nevadilo. Popadá mě zoufalství, cítím se jako pošuk a propukám v pláč.

Zbytek dne strávím v posteli, na zemi nebo pod stolem. Ve tmě a se sluchátkama na uších. Snažím se předstírat svoji neexistenci. Snažím se vyrovnat s depresí. Snažím se ten den prostě přežít. Rozpláču se ten den ještě nesčetněkrát.

Čtvrtek 12. ledna

Ve škole jsem nesvá a nevím moc, jak se chovat. Vyspala jsem se dobře, ale jen co po hodině vyjdu na chodbu, přepadá mě úzkost. Běžím ke skříňkám a snažím se uklidnit. Dám si v duchu facku a ze všech sil se přesvědčuju, že se vůbec nic neděje. Že mě nikdo nesleduje, a že jsem každému u prdele. Po chvíli se dostávám do klidu a můžu jít zpátky do třídy. Ještě tu přestávku se přeobjednám na psychiatrii. Zašlo to všechno až moc daleko.

Odpoledne pokračuje deprese. Přestávám být soustředěná a najíždím do módu nečinnosti. Cítím bolestné prázdno a nicotu. Jsem na všechno sama a nejradši bych nebyla.

Pokračování zítra. (Spoiler: bude hůř, brace yourselves).

Kam dál

Reklama